Stavba repliky středověké sklářské a pomocné fritovací pece v Havlíčkově

Jiří Jedlička, Aleš Knápek

Muzeum Vysočiny Havlíčkův Brod se rozhodlo v rámci projektu Sklářství na Vysočině vytvořit repliku středověké sklářské pece. Získalo podporu některých velkých znalců v oboru – Michala Gelnara, PhDr. Jitky Lněničkové, Mgr. Pavla Rouse a PhDr. Evy Černé, jejichž znalosti a postřehy nakonec umožnily spolu se zaměstnanci muzea repliku uskutečnit. Na začátku stálo od roku 2014 studium dostupné literatury z Čech i Evropy (nálezové situace, experimenty jako Welezke či Villa Borg a archeometrie) a zejména na experimentální projekt E. Černé a jejích spolupracovníků z 90. let 20. století (Černá 1991, 1993; Černá– Kirsch– Štrojsa 1995).  Základními studijními prameny byly pro nás dobové záznamy benediktinského mnicha Theophila Presbytera o konstrukci pece, výrobě kmene i používaném nářadí (De Diversis Artibus, Libri III., ed. E. Hendrie 1847), Georgia Agricoly (1526), nákres pece a hutě v cestopisu rytíře Mandevila z let 1410-1420 (British Library), a již zmíněný experimantální projekt Moldava II. Při přípravě a v průběhu akce proběhla řada konzultací k praktickým otázkám se skláři, keramiky, archeology, technology a odborníky z praxe i vysokých škol.

Cílem našeho projektu bylo pomocí surovin a materiálů běžně dostupných v našem regionu realizovat experimentální stavbu repliky středověké pece a potvrdit, že na Vysočině byly a jsou dostupné materiály ke stavbě pece tohoto typu. Zároveň jsme chtěli zopakovat úspěšný experiment z Moldavy a naučit se tavit sklo podle původních postupů. Dnes již můžeme konstatovat, že se tento cíl podařilo naplnit a prostřednictvím odborných článků budeme, popisovat konstrukci a stavbu sklářské pece, způsob topení v peci a regulaci teplot a prostřednictvím Dr. Dany Rohanové z VŠCHT Praha i chemické analýzy utaveného skla. Unikátním prvkem celého experimentu bude publikování našeho pokusu s výrobou frity v pomocné fritovací peci, která byla, neodmyslitelnou součástí výrobního procesu v nejstarších středověkých sklárnách (Theophilus, Liber II., Caput IV: De commixtione Cinerum et Sabuli) a vyskytovala se ještě i v raném novověku kdy ji jako možný postup zmiňuje Agricola (1526, 470-71). Oba autoři nepoužívají novotvar „frita“ ale mluví o „pečení/vaření materie“ (coquito materia). V českém prostředí, je zastáncem procesu fritování M. Gelnar, který nás k myšlence přivedl, v zahraničí bylo konstatováno např. při rozboru středověké hutě Blunden´s wood (okolo 1330) při teplotách okolo 900°C (Merchant 1998; k pomocným pecím Černá 1995, Steppuhn 2009).

Konstrukce pece

Konstrukce pece vycházela z publikovaných archeologických nálezů zbytků topných kanálů nalezených a publikovaných na českém území zejména E. Černou (s řezy nálezovou situací zejména: Černá 1995; 2004). Jelikož v našem záměru šlo o ověření technologických možností regionálních materiálů při použití obecného středověkého postupu 14-15. stol., srovnali jsme podobu nalezených středověkých sklářských pecí s širším středoevropským prostorem, a kde to bylo možné, také s Evropou západní[1]. Výsledkem je konstatování použití relativně (s různými odchylkami) jednotné základní konstrukce pecí v zaalpské Evropě. Ta by měla vycházet z pozdně římských vzorů, jejichž hruškovitý či podkovovitý půdorys je horizontálně prodloužen, čímž bylo patrně možno opustit původní nístěj sloužící akumulaci žhavé masy topiva. Půdorys pecí tak získal podobu dvou rovnoběžných lavic, jak o nich mluví již koncem 12. století Theophilus. Vstup topného kanálu se v podstatě mění jen málo (do 15. stol.). Protější ukončení (pod kupolí) pece pak může být zaoblené a vytvářet tak půdorys „U“, nebo více méně pravoúhlé (př. Sternstein – Ö; Diósjenö 2 – H). Malgorzata Markiewicz (2014) shrnuje, že v polském prostředí byly půdorysy blízké oválu (podle ní podobné českým) a půdorysy blízké kruhu podobné dle ní německým. Zejména pomocné pícky mohly vzhledem ke svým rozměrům a materiálu dostat tvar až téměř kruhový (zaoblené U, např. Vlčí Hora, Altenbecken – D). Ve vzdálenější Británii, kde ovšem působili patrně „němečtí“ skláři jako ve 14. stol. John de Alenayne (Alemagne) popisuje Merret (v 17. století) anglické pece jižního typu, ale zmiňuje také (jako historický relikt) kvadratické pece na „zelené sklo“ (podle Turner 1962, 210-211), což naznačuje, že kvadratické (horizontální) pece byly používány pro staré lesní sklo spíše než nově zavedené renesanční, výroba tzv. lesního skla v anglii mizí do pol. 17. století (Merchant 1998). Obecné proporce jsme tedy odvodili z výše uvedených nálezových situací s důrazem na české prostředí a dále pak z nákresu z Mandevilova cestopisu. Dochované archeologické nálezy dokumentují pouze základní půdorysné dispozice topného kanálu z kamenů, jílové zbytky kopule, výmazů, střepy pánví, popř. zbytky skloviny. Výjimkou je dochování zbytků klenutí (překrytí) topného kanálu[2] kameny a dokážeme si představit, že i toto by bylo řešeno z jílu na bednění (jak ostatně bylo použito u naší pomocné pece). Vrchní části pece je možné rekonstruovat zejména podle Mendevilova nákresu méně již podle jiných dobových vyobrazení. (samozřejmě že u zkoumaných lokalit hodně napovídá materiál ve vrstvách nálezové situace). Vyobrazení Mandevillova cestopisu je však nutné správně interpretovat. Na základě zkušeností, nabytých v rámci našeho experimentu jsme došli k závěru, že Mandevill zakreslil technologii a konstrukci pece věrně dle skutečnosti a zákresem se lze při stavbě řídit (velmi podobně vypadá i malá pec u Vila Borg viz Weisenberg 2013). Z nákresu je možné vyčíst podstatné skutečnosti – vnější tvar pece, fakt, že kanál je průběžný a pec nemá komín, konstrukci přístřešku, dosoušení dřeva, velikost štěpin, obsluhování pece a postup foukání skla… Aby dosáhl zobrazení všech viditelných částí pece v rámci jednoho nákresu, používá způsob rozložené a natočené kresby. Jinak by na zachycení skutečnosti, potřeboval nakreslit více pohledů. Takto je třeba k Mandevilovu nákresu přistupovat. To však neznamená, že by vyobrazení neodpovídalo skutečnosti.

Články o experimentu Moldava II publikované Dr. Evou Černou (Černá – Kirsch – Štrojsa 1995) byly pro nás důležitým zdrojem informací, i když právě samotná konstrukce a stavba pece byla publikována pouze v omezené míře. Díky publikovaným datům a zejména laskavé konzultaci Evy Černé víme, že konstrukce naší pece se liší zejména v horní partii stavby (kopule a chladící komora). Celá horní část pece nad topným kanálem, jehož korunu tvoří hliněná srovnávka, sloužící také jako lavice pro postavení pánví, byla v našem případě vytvořena z naostřeného jílu a po vypálení tvoří samonosnou skořepinu. Tento způsob umožňuje kopuli reagovat na teplotní změny samostatně (v podstatě je dilatována od topného kanálu) čímž by mělo být omezeno praskání. Plusem je také možnost samostatné stavby kopule např. na proutěné kopyto a snazší oprava horní části pece, která může být celá vyměněna bez zásahu do konstrukce spodní[3]. Vzhledem k historickým reáliím a zkušenostem s pyrotechnickými zařízeními[4] považujeme tento způsob konstrukce za pravděpodobnější, byť místně mohl být nepochybně modifikován např. ve vztahu k dostupnosti a kvalitě stavebních materiálů. Jako poslední podpůrný argument pro takové řešení bychom vyslovili hypotézu o pravděpodobně nedostatečném množství kamene ve většině nálezových situací, jakkoli je takové tvrzení nutno v budoucnosti podrobit přísné kritice[5]. V diskusi s E. Černou jsme narazili na argument nutnosti stavět kopuli zakřivenou až nad úrovní pracovních otvorů, neboť nálezové keramické rámečky zakřivení nemají. Takový argument však, dle našeho názoru neobstojí, vzhledem k technologii stavby. Je jednoduché a v našem případě ozkoušené, v síle stěny kopule připravit ozub (špaletu) pro osazení rámečku bez jakéhokoli zakřivení. My jsme vyrobené rámečky díky popraskání (přeostřené keramické těsto) nakonec použít nemohli a kryty pracovních otvorů byly kladeny přímo do ozubů tvarovaných ve stěně kopule (30x37cm). Jen pro zajímavost, stejné řešení užili experimentátoři u pecí ve Welzeke (BG) a Vila Borg (D)[6] byť jde o pece staršího typu. Dle sklářských praktiků je také důležité dodržet rádius hlavní komory půlkulový, aby bylo zajištěno správné působení a odraz plamene. V případě pece Moldava II byl použit kámen i na tuto vrchní část a cca ve 2/3 zaklenut jílovou kopulí. Také my jsme, podle Mandevilova nákresu, nechali vyzdít kanál s otevřeným zadním otvorem, aniž bychom však dopředu dokázali domyslet (přes diskuse s praktiky i teoretiky) jeho skutečný účel. Na Mandevillově vyobrazení je nekreslen muž, který má v ruce kovový nástroj – zřejmě pohrabáč, a tak se muzejní pracovníci domnívali, že se jedná o posouvání žhavých uhlíků či vyhrabování popela z pece. Bylo zřejmé, že otvor v zadní části bude muset být při topení uzavírán deskou, aby nedocházelo k nasávání falešného vzduchu do pece, který by negativně ovlivňoval hoření. Při experimentu jsme vyhodnotili jeho funkci tak, že slouží k posunování žhavého uhlí pod kopuli a usnadňuje tak obsluhu topného kanálu, který zepředu slouží zejména k přikládání a vzhledem k jeho délce je posunování celého objemu žhavých uhlíků až pod kopuli velmi pracné. Vyhrabávání uhlíků během celé tavby i přes značnou spotřebu dřeva nebylo nutné a dřevo dokonale shořelo.

Týmem Evy Černé a E. Kische postavená (1991) a provozovaná pec měla parametry 3,6x2m a výšku 2,2m. Síla zdiva se pohybovala mezi 70 a 20cm (kopule?). Stavebním kamenem byla – stejně jako v Havlíčkově Brodě – rula. Světlost topného kanálu činila 40x45cm (pozn.: pak ovšem nevychází max. tl. zdiva 70cm?). Havlíčkobrodská pec je extrapolací, jak bylo zmíněno, českých a evropských nálezových situací. Její rozměr činí 3,5 x 2 x 2,1m s průběžným topným kanálem o šířce 0,65m a výšce 0,56 až 0,7m (záklenek). Oproti přikládacímu otvoru, byl zadní otvor v průběhu stavby poněkud zmenšen plentou z kamenů, opatřenou vně hliněným ostěním srovnaným tak, aby bylo možné otvor uzavírat plochým kamenem, nebo případně zazdít, pokud by bránil správnému provozu pece (světlost tedy nakonec činí 38x40cm). V podstatě tak byl vytvořen odraz situace zobrazené Mandevilem. Pro stavbu a stavební řízení byly podrobné výkresy pece a přístřešku zhotoveny ředitelem muzea Jiřím Jedličkou a poskytnuty Ing. Wasserbauerovi (a jeho studentu O. Rejnkovi) ze Střední průmyslové školy stavební akademika Stanislava Bechyně v Havlíčkově Brodě. Ondřej Rejnek pak na základě poskytnutých plánků vypracoval počítačový 3D model pece a přístřešku. Ing. Wasserbauer zajistil potřebné podklady pro stavební dokumentaci a stavební dozor na realizaci projektu.

Plánek 2D + 3D

Materiály použité ke stavbě pece a přístřešku

Všechny použité materiály jsou běžně dostupné na celé Vysočině, v našem případě jsou z okruhu max. 25 km od Havlíčkova Brodu. Pouze křemenné ostřivo pro jílovou směs bylo z časových důvodů použité ze severočeské Střelče. V silách našeho kolektivu nebylo při dalších povinnostech připravit a drtit takové množství křemene, byť v historických podmínkách byt to byl pouze problém vloženého času a práce. Lomový kámen byl vzat v sousedství města v kamenolomu Pohleď, jehož ruly zastupují nejběžnější místní horniny. Jíl, byl po dlouhém hledání vhodného zdroje a teplotních testech na vzorcích[7] vzat z bývalého hliníku cihelny Kejžlice (funkčí do poč. 20. století). Věděli jsme, že tento materiál podle provedených zkoušek není žáruvzdorný a při teplotě 1250°C přechází do tekutého stavu. Ve spisu Theophila Presbytera je v kapitole V. zmíněno použití bílých jílů – Iutum album (volně tedy asi šedých – „žáruvzdorných“) pro výrobu pánví, které je však nutné v krajině hledat a vytěžit dostatečné množství. Z britských analýz víme, že materiál tamních kupolí se blížil či odpovídal materiálu pánví, což doporučeje i Agricola. Toto zjištění znamenalo značný problém i vzhledem k termínu začátku stavby kopny a chladící části pece. Vrchní část, kopuli nad topeništěm a valenou klenbu chladící části pece jsme chtěli v souladu s doporučením Theophila Presbytera vybudovat z žáruvzdorného jílu, který jsme se stále snažili v regionu nalézt. Bohužel dostatečné množství žáruvzdorného jílu se nám včas nepodařilo nalézt, a proto jsme využili radu R. Théra (Univerzita Hradec Králové), keramiků Ak. soch. Hany Exnarové a pracovníků firmy Pávek Keramika, spol. s r.o. a jíl z Kejžlice jsme doostřili křemičitým pískem v poměru 50% jílu a 50% ostřiva, aby snesl potřebnou teplotu. Bohužel jsme díky časové tísni opomněli banální skutečnost, jakou je přirozený podíl ostřiva v kejžlickém jílu, který měl být přičten k ostřivu dodanému a celkový součet se měl rovnat max. 50% podílu ve hmotě. Přeostření jílu kde chybějící natavená jílová zrna nemohla přispět ke kompaktnosti (slinutí) hliněné konstrukce se projevilo křehkostí vypálené hmoty. Ta měla tendenci „drolit se jako perník“, což zapříčinilo destrukci zejména vnitřní části kupole (opadávající kusy). To mělo za následek zanesení a dokonce destrukci některých pánví. Horší však pro průběh experimentu bylo propojení s jinak přirozeným popraskáním skeletu kupule. To by samo o sobě konstrukci nijak nevadilo a prasklé části monolitu se o sebe bez problému opíraly. Ve spojení s odpadnutím části vnitřního pláště však došlo nad druhým pracovním otvorem ke ztrátě opory mezi bloky a tím postupnému propadu jednoho z nich. Ten se zhoršoval se stoupající teplotou kdy a plameny šlehajícími mezerami. Tato nehoda také rozhodla o přerušení tavby kmene připraveného z frity, jenž vyžadoval držet teplotu pece minimálně na 1200°C. Jelikož v tom čase již byla tavba hojně navštěvována veřejností a hrozilo, že při propadu kupole dojde ke vzplanutí přístřešku, byla teplota snížena na 1000-1100°C, kdy se pec chovala relativně stabilně. Tato teplota byla dostatečná pro utavení sodnodraselného skla ze střepů a výrobu replik středověkého, lesního skla, které pro tavbu zajistil mistr sklář František Novák z Dobronína.

 

Další použité materiály při stavbě pece: Šedivý (žáruvzdorný) jíl z pole u Jitkova byl použit na uzávěry otvorů chladící komory pece. Křemen byl získán v místě provozu Karlovy hutě (pol. 19. stol) ve Smrčné u Jihlavy a u obce Křemenice, kde byl historicky tento materiál dobýván z povrchového dolu. Křemen byl upražen v ohni (naměřeno 850-900°C), poté rozdrcen paličkou na jemnější frakci, přesátý sítem a použit jako základ sklářského kmene pro fritování a tavbu. Dřevo smrkové použité na stavbu přístřešku a otop poskytly Městské lesy Havlíčkův Brod. Dřevo bukové jako hlavní topivo pocházelo z Městských lesů Jihlava a po dovezení muselo být nakráceno a rozštípáno na štěpiny cca 1 m dlouhé. V hráních pak bylo vysoušeno po dobu jednoho roku.

Stavba pece

Zaměření, stavba přístřešku a zdění topného kanálu proběhlo během 14 dnů v říjnu až listopadu 2015. Stavbu dřevěného přístřešku a následné zdění topného kanálu provedl mistr zednický Josef Machek se 3 pomocníky a pracovníky MV HB.

Konstrukce přístřešku s deskovými šindeli vycházela z několika málo zákresů dochovaných kůlových jam archeologických nálezů, výšky pece a potřeby podchozích výšek pro dospělého člověka. Všechny části konstrukce byly vyrobeny z kulatiny o průměru 120 – 220 mm. Kůly-stojky o průměru 19-20cm byly zapuštěné ve sloupových jamách a udusány jílem a kameny. V horní části je spojily vaznice, do nichž byly upevněny krokve. Na krokve byla nabita kulatina nesoucí krytinu ze štípaných desek. Ty byly štípány (v rámci přípravy dřeva na otop) ze smrkové kulatiny o tloušťce cca 4 cm, délce 80 cm a při umisťování na konstrukci přitesávány dle potřeby. Ve střeše přístřešku byl nad středem kupole pece ponechán nezakrytý prostor pro odvod spalin a tepla z pece jak jej ostatně zobrazuje Mandevilova kniha. Tento otvor měl být mimo dobu fungování pece zakryt odnímatelnou stříškou (bedněním).

Vzhledem k možnému příchodu mrazů bylo upuštěno od stavby vrchní, jílové části pece. Ta byla dostavěna během 7 dnů v květnu 2016 čtyřmi pracovníky Muzea Vysočiny Havl. Brod, p. o. Poté co bylo místo pece a přístřešku vyměřeno (téměř dobově pomocí provazů) byl strhnut drn. Topný kanál byl zděn bez zahloubených základů z větších kamenů a jako spojovací materiál byl použit prosívaný jíl z bývalé cihelny v Kejžlici, bez dalších úprav. Zídky topného kanálu byly vyzděny do šířky 65-9cm, stejně jako topný kanál. Cca v 56 cm výšky byl kanál zaklenut tak, že vrchol klenby měl výšku cca 100 cm. Jako podpora záklenku byla použita jednoduchá výdřeva ze smrkové kulatiny, která byla položena v celé délce kanálu, narovnána do tvaru klenby a od země podepřena stojkami. Jak se později ukázalo při samotné tavbě, při teplotách dosažených v topném kanálu docházelo ke slinutí až tečení neostřeného jílu mezi kameny a následnému vypadnutí jílové mazaniny ze spár mezi kameny a vypadnutí cca 2 kamenů z klenby kanálu do topeniště, což však nijak podstatně neohrozilo provoz pece.

Kopule pece byla vytvořena nanášením a hutněním jedné, průměrně 18 cm silné vrstvy, navlhčené jílové směsi na proutěné kopyto. To bylo připraveno pracovníky muzea, v požadovaném (pro dobrý rozklad plamene při tavbě) tvaru polokoule o průměru 2 m, kterou posadili na hliněnou lavici na zaklenutém topném kanálu. Směs se nanášela vždy v průběžné vrstvě po celém půdorysu (1-2 za den) a silně hutněna jak vertikálně tak horizontálně údery prkna. Další den byla nanesena nová vrstva na zvlhčený a zdrsněný povrch předchozí vrstvy až byla po 6 dnech zaklenuta celá vrchní část pece. Jako urychlení spodní části stavby bylo vyzkoušeno použití „cihel“ zhutněných v dřevěné formě, po té uložených na své místo ve zdi kupole a zahutněných do konstrukce tak, že zmizel jakýkoli přechod mezi jednotlivými prvky[8]. Dle stavu konstrukce a počasí docházelo k vlhčení již hotových části, aby se zabránilo rozpraskání. Proutěné kopyto kupole bylo před temperací odstraněno zapálením. Valená klenba chladicí části pece byla z časových důvodů klenuta do konstrukce vytvořené ze sololaku a lamina, které bylo opět po vyschnutí hliněného skletu zapáleno a vytrháno. Chladicí část bylo také možno klenout do proutěné konstrukce, ale vzhledem k personálním možnostem byla zvolena pro nás snazší varianta. Otvor pro výstup spalin měl průměr cca 15 cm, což se v průběhu tavby ukázalo nedostatečné. Otvor u velké pece bylo možné regulovat keramickou plackou. Placka byla použita k regulaci „sražení“ plamene, který šlehal k vrcholovému trámu, a zdálo se, že by ho mohl zapálit. Naše obava se nepotvrdila. Při měření termokamerou HZS byla na trámu naměřena teplota pouze 80 C.

Z důvodu ochrany kamenů v topném kanálu před vysokou teplotou provedli pracovníci muzea omazání kamenů mazaninou – směsí jílu a křemičitého písku jako v případě kopny. Mazanina při přikládání do pece postupně odpadávala, a tak je otázkou, do jaké míry pomohla ochránit kameny v topném kanálu. Od poloviny května 2016 byla pec ponechána samovolnému vysychání až do 27. srpna, kdy byla naplánována temperace pece.

Stavbou pece byla dovršena tříletá etapa příprav a nadešly očekávané dny, které měly otestovat konstrukci pece, použité materiály, stavební schopnosti týmu, způsob topení v peci, sklářské suroviny a nakonec i sklářský um místního sklářského mistra. O tavbě, fritování, složení sklářského kmene a chemických analýzách utaveného skla budeme informovat v následujícím článku.

Považujeme za nutné zdůraznit, že náš experiment bylo možno realizovat především díky poznatkům a experimentům provedeným v minulosti a díky mnohým konzultacím jak s odborníky z akademické sféry, tak sklářskými praktiky, technology a keramiky a zejména díky finanční a materiální podpoře mnoha subjektů. Poděkování patří zejména Kraji Vysočina, Nadaci Preciosa, Městu Havlíčkův Brod, Technickým službám Havlíčkův Brod, firmě Agrimex s.r.o., Obci Kejžlice a Kamenolomu Pohled, jakož i všem pracovníkům muzea, konzultantům a spolupracovníkům projektu Sklářství na Vysočině, bez jejichž nadšení by tento experiment nemohl být realizován.

 

Agricola, G. 1526: De re metallica libri XII. Basileae.

Černá, E. 1991: Přínos archeologie pro poznání konstrukce sklářských pecí v období vrcholného středověku. In: Sborník „Sklářské pece tavící a pomocné“, Olomouc, 1-11.

Černá, E. 1993: Experimentální stavba středověké sklářské pece na otop dřevem. In: AH 18, 419-424).

Černá, E. 1995: Beitrag der Archäologie für Erkenntnis der Glasöfenkonstruktion im Zeitraum des Hochmittelalter. Acta Universitatis Nicolai Copernici, Archeologia XXII. – Nauki humanisticzno-spoleczne, zeszyt 275, s. 33-50. Toruń.

Černá, E. 2004: Ke kořenům severočeského sklářství – výpověď archeologických pramenů o výrobě skla ve vrcholném středověku. Katalog k výstavě ve Sklářském muzeu Nový Bor červenec – srpen 2004. Nový Bor.

Černá, E. – Kirsch, R. – Štrojsa, J. 1995: Třetí experimentální tavba v rekonstruované středověké peci Moldava -1994. Sklář a keramik 45, 229-235.

Eva Černá — Peter Steppuhn /eds./ 2014: Glasarchäologie in Europa. Regionen – Produkte – Analysen; Beiträge zum 5. Internationalen Symposium zur Erforschung mittelalterlicher und frühneuzeitlicher Glashütten Europas. Most.

Farrelly, J. – O’Brien, C. – Paynter, S. – Willmontt, H. 2014: Excavation of an early 17th-century glassmaking site at Glasshouse, Shinrone, Co. Offaly, Ireland. Post-Medieval archaeology 48/1, 45–89. Maney Publishing.

Charleston, R. J. 1978: Glass furnaces through the ages. Journal of Glass Studies 20, 9-33.

Lappe, U. – Möbes, G. 1984: Glashütten im Eichsfeld. Alt-Thüringen 20, s. 207-232.

Markiewicz, M. 2014: Wytwórczość szklarska – przeobrażenia w organizacji rzemiosła i technologii produkcji szkła na ziemiach polskich w XIII–XIV/XV wieku. Archaeologia Historica Polona, tom. 22, s. 185-196. Toruń.

Merchant, I. J. 1998: English medieval glass making technology; Scientific analysis of the evidence. Doctoral thesis. University of Sheffield.

Mester, E. 2003: Research glass vessels and glass houses in Hungary. Beiträge zur Mittelalterarchäeologie in Österreich 19, s. 55-74. Wien.

Mészáros, O. 2014: Glass art in the middle ages in Hungary. In: Glasarchäologie in Europa. Regionen – Produkte – Analysen  (Černá – Stepkun (eds)), s. 79–87. Most.

Myszka, R. 2008: Vorbericht über die Ergebnisse der Ausgrabung der frühneuzeitlichen Glashütte am Lakenborn im Solling. In: Glashüttenlandschaft Europa. Beiträge zum 3. Internationalen glassymposium in Heigenbrücken/Spessart, Regensburg, 2008, H. Flachenecker, G.Himmelsbach, P. Steppuhn (Hrsg.)

Schwanzar, Ch. 1993: Die mittelalterliche Glasshüte am Sternstein, Bad Leonfelden, Oberösterreich. Beiträge zur Mittelalterarchäeologie in Österreich 9, s. 129-138. Wien.

Steppuhn, P. 2009: Archäologie einer Glashütten-Landschaft – Der Hochtaunus. Berichte der Kommission für Archäologische Landesforschung in Hessen 9, 2006/2007, s. 21-129, Rahden.

Steppuhn, P. 2010: Archäologie, Geschichte und Rekonstruktion der Spessarter Glashütte Epstein I. bei leinkahl. s. 9-55.

Tarcsay, K. 2003: Zum Standt der mittelalterlichen und neuzeitlichen Glassforsghung in Ostösterreich. In: Beiträge zur Mittelalterarchäeologie in Österreich 19, s. 165-178. Wien.

Theophilus, Presbyter. Theophili, Qui Et Rugerus, Presbyteri Et Monachi, Libri III. De Diversis Artibus: Seu, Diversarum Artium Schedula. Murray, J. (ed.) 1847, Londini.

Turner, W. E. S. 1962: A notable British seventeenth century contribution to the literature of glassmaking. Glass technology 3, s. 201-2013.

Wood, E. S. : A Medieval Glasshause at Blunden´s wood, Hambledon Surrey. Surrey Archaeological Collection 62, 54–79.

Welch, Ch. 2012: Mediewal and Early Post-Medieval Glassworks. Englist Heritage.

Wiesenberg, F. 2013: Experimentelle Archoeologie: Roemische Glasoefen. Rekonstruktion und Betrieb einer Glashuette nach roemischem Vorbild in der Villa Borg. Borg Furnace Project 2013, Schriften des Archäologieparks Römische Villa Borg 6, ARCHEOglas 2 (Perl-Borg 2014).

[1] Německo: Lappe – Möbes 1984; Myszka 2008; Steppuhn 2009, 2010; Británie: zejména dle Charleston 1978 a Merchant 1998, Welch 2012, Wood 1965; Maďarsko dle Mester, E. 2003 a Mesárosz, O. 2014; Rakousko: Tarcsay, K. 2003.

[2] Pomocné pece Unterhalb Dornsweg 3 a Pockau (Steppuhn 2009; Černá 1995).

[3] Téměř shodné řešení je užito u teoretické rekonstrukce pece hutě Sternstein v Horním Rakousku (Tarcsay 2003, Abb. 1), původní publikace Schwanzar, Ch. (1993, Abb 1.).

[4] Konec konců i obyčejná domácí kachlová kamna bylo zvykem a nutností opravovat či přestavovat velmi často až do hlubokého novověku.

[5] V tomto kontextu je zcela výjimečným srovnáním pec na „lesní sklo“ provozovaná francouzskými Hugenoty v Irském Shinrone, neboť zde se dochovala celokamenná (pískovcová) konstrukce včetně klenby kopule (!). Pec byla v provozu na počátku 17. století, což je v této oblasti doba postupného zániku tzv. lesních skláren – resp. příchodu nové technologie (Farrely et al. 2014).

[6] monografie experimentu ve Vila Borg – Wiesenberg 2013; Web Velzeke furnace project detailně seznamuje s experimenty z let 2009-2014 (http://www.glasrepliken.de/).

[7] výpaly provedla K. Doležalová (UAM MU Brno) a pro teploty nad 1200°C D. Všianský z Ústavu Geologických věd (MU Brno).

[8] Analogický postup (byť v jiném prostředí) zmíněňuje v roce 1540 Birringuccio ve své „De la Pirotechnia“ (Podle Charleston 1978, 14).