TŘI KRAJE – TŘI RODY
Kraje hlubokých lesů, zapomenutých krás a tichých koutů vydaly bez velkého rozruchu světu mnohé poklady. Jedním z nich jsou skleněné výtvory lidí, jejichž práce, um a fantazie překonávala hranice i staletí. Dolní Rakousko, Jihočeský kraj a Vysočina jsou propojeny historií sklářství a dovedností mistrů. Migrace sklářů mezi jihočeskými sklárnami a hutěmi ve Waldviertelu, v Horním Rakousku a Bavorsku je doložena v 16. století, ale nepochybně k ní docházelo již dříve. Na obou stranách hranic se vynořují příslušníci sklářských rodin stejného jména. Skláři byli povahy nepoddajné a neposedné. Pokud se hospodářská situace zhoršila, lesy byly vykáceny anebo se jednoduše nedohodli s vrchností, šli hledat štěstí jinam. Ne vždy se to však zamlouvalo panovnickému rodu. V 18. století kupříkladu dosáhla migrace sklářů z českých zemí takové výše, že byla vydána nařízení, která zakazovala vývoz duševního bohatství z habsburské monarchie.
Umění sklářské totiž velmi silně závisí na předávání zručnosti a zkušenosti s namícháním nejlepšího sklářského kmene. První patenty zakazující emigraci sklářů z Čech byly vydány v letech 1723 a 1735. Další následovaly v 50. letech 18. století a byly neustále obnovovány, což svědčí o jejich častém porušování. Sklářští tovaryši byli vyňati z povinnosti vandru a v roce 1780 dokonce i z vojenské služby. Nejvýraznější migrace z Dolního Rakouska do jižních Čech a posléze na Vysočinu proběhla v 2. polovině 17. století. Ve století následujícím dosáhli skláři původně s rakouskými kořeny velkého věhlasu a přispěli k světovému renomé českého skla. Nesmazatelnou stopu zanechaly ve třech krajích tři sklářské rody.
Adlerové
České sklo je neodmyslitelně spojeno s německým jménem Adler. Tento rod přecházel hranice krajů napříč staletími. Seznam míst, kde působili Adlerové jako mistři, majitelé či nájemci hutí nebo přímo fundátoři je značný, ještě delší je výčet jmen sklářů tohoto příjmení. V Dolním Rakousku působili ve sklárnách Litschau, Saggraben a Reingerrs v 17. století. Kolem poloviny 18. století nebývalou měrou zasáhli do bouřlivého rozvoje sklářství v Posázaví. Slávu rodu v českých zemích založil Tobiáš Adler, který provozoval Starou huť u Nespeřic. Pět jeho synů se stalo skelmistry a zakladateli skláren. Franz Anton byl majitelem statku Těchobuz a Tallenberg, Johann Friedrich koupil statek Rušínov a Modletín, Josefovo jméno je doloženo v Brunstu u Železné Rudy, Šimon Hannibal Adler založil sklárnu v Loukově, kterou po jeho smrti vedla jeho žena Alžběta, sama zakladatelka sklárny v Kejžlicích. Pátým synem Tobiáše Adlera byl též Tobiáš, působící v Rožmitálu pod Třemšínem a okolí. Propojením s rody Gattermayerů a Eisnerů vytvořili pomyslný triumvirát, jehož zásluhou překročila sláva českého skla v 18. století daleko hranice habsburského státu.
Gattermayerové
„Poctivý mládenec kunstu sklenářského“ – tak je označován v pramenech Johann Absolon Gattermayer, který přišel z Dolního Rakouska do jižních Čech na konci 17. století. V té době jsou známi skláři stejného příjmení v dolnorakouských sklárnách u Gföhlu, v Litschau a Hörmanns. Johann Absolon Gattermayer působil nejdříve na Novohradsku, na začátku 18. století zachycujeme jeho jméno na huti Brunst (doslova Jelení říje) na Šumavě, kde se, stejně jako později na Vysočině, protnuly osudy dalších věhlasných sklářských rodů – Eisnerů a Adlerů. Johann Absolon Gattermayer však neměl nikde dlouhé stání a již o několik let později se objevuje v Posázaví a na Vysočině. V roce 1722 založil sklárnu v Jelenově na Pacovsku, další pak na svém statku Chvalkov. Těmice a Chvalkov provozoval po jeho smrti syn Ignác Vavřinec, který se vrací na Šumavu, aby naopak v tomto kraji navázal na neúnavnou činnost svého otce. Gattermayerové byli velmi plodným sklářským rodem a jejich stopy nalézáme i na Moravě a ve středních Čechách. Pozoruhodnou postavou z tohoto rodu byl Vavřinec (též Laurentius nebo Lorenz) Gattermayer, skelmistr na sklárně Tiefenthal u Mnichu na statku Chvalkov a v Prášilech na Šumavě. Narodil se roku 1697 v Litschau. Jeho působení na Šumavě zanechalo po sobě stopy až do dnešních dnů, které žel zaplatil vlastním bankrotem.
Eisnerové
Na sklonku 17. století přišli do Čech z Gföhlu v Dolních Rakousích tři bratři. Na Šumavě se jejich cesty rozdělily, úděl sklářů je však spojoval i nadále, stejně jako jejich rozvětvené potomstvo, které dosáhlo obrovských úspěchů nejen na území Šumavy a Vysočiny zejména v 18. a 19. století. První doklad o sklářském rodu Eisnerů pochází z obce Groβpertholz v Dolním Rakousku z roku 1667. Jedná se o jména Georg Eysner, Peter Eisner a Egidius Eisner. Nevíme, zda šlo o tři bratry a odkud do Dolního Rakouska přišli. Nejznámějším členem rodu se stal Johann Ignác Eisner, jehož jméno je spojeno především s Posázavím. Narodil se v roce 1722 v huti Stattenbrunn u Dolní Lhoty severně od Pacova, kterou založil jeho otec. V roce 1741 se v Těchobuzi oženil s Alžbětou, dcerou Antona Franze Adlera, skelmistra a majitele statků Těchobuz a Tallenberg . V roce 1743 koupil od otce Stattenbrunn a přikoupil nedaleký statek Lhotu. Největší proslulosti dosáhl jako majitel huti v Loukově, kterou získal v roce 1771. Svoji zakladatelskou činnost rozšířil i do Štýrska. Za zásluhy o sklářství, zvelebení přístavu v Terstu a podporu sklářů ve stáří a v případě úrazu získal od Marie Terezie šlechtický titul s predikátem von Eisenstein. Na sklonku století obdržel inkolát v Čechách a byl přijat do rytířského stavu. Jeho potomci se již sklářstvím nezabývali, věnovali se více šlechtickým aktivitám. V polovině 19. století zakoupil rod několik menších statků v Čechách – Filipov na Čáslavsku, Prčice a Uhřice, statky Březina a Zahrádka na Táborsku či Polní Voděrady. Památkou na tento rod zůstávají erby na venkovských zámečcích a nádherný pohár Johanna Ignáce Eisnera von Eisenstein und zu Lhota z Loukova.